Rozhovor - Reflex
Nemám to pod kontrolou
Jen málo turistů, pokud zůstanou v Praze do pondělka, propásne šanci zajít si ke "Glenovi" na atrakci jmenem STAN THE MAN (55). Pak zírají na Skota s kytarou vrostlou do těla, který už deset let vyráží za svým blues tramvají z Vršovic. Tenhle nevšední solitér rád nebluesově povečeří v luxusní restauraci a menu obvykle korunuje becherovka.
Co je pro vás v Čechách nejdůležitější?
Asi becherovka, ta je velmi důležitá. Pamatuju si, když jsem přijel, měl jsem narozeniny a náš průvodce mě chtěl překvapit a připravil becherovku. Stál jsem na pódiu, povzbuzovalo mě padesát lidí, becherovku nalévali do velkých sklenic Bohemian Crystal, každá měla jiný zvuk. Nikdy na to nezapomenu.
Jaké je české blues?
Slovenské je lepší, tam jsou super kapely. Češi na to jdou moc přes hlavu. Navíc čeština je na rozdíl od slovenštiny moc brutální jazyk a blues vychází z řeči. Jeho rytmus vznikal, když ještě neexistovaly hudební nástroje. Spousta kapel mají blues v názvu, ale hrají v nich rockeři nebo jazzmani. Rádi hrají B. B. Kinga, Steva Raye Vaughana, Johna Mayalla, občas znají Roberta Johnsona. Ale to je jen deset procent základní literatury. Ty opravdu skvělé staré muzikanty - jako například Howlina Wolfa, Alberta Kinga - nikdo nezná, takže si pak mnoho lidí dokonce myslí, že jsem si ten výtečný repertoár napsal sám.
Svou duši vtělujete do starých písní, které proběhly už mnoha rukama. Nepřipadáte si jako režisér, který posté inscenuje Shakespeara?
Trochu rozdíl je v tom, že někteří mí velikáni ještě neumřeli. Bluesová klasika je stejně dlouhá jako historie copyrightu. Totiž na rozdíl od divadla se tu s jistotou neví, co kdo napsal. Někteří chytráci se pod mnohé kusy podepsali a tváří se, že je složili oni, ale ve skutečnosti je to jako s lidovou slovesností. Patří všem. Ráz blues ovlivnily požadavky nahrávacích firem. Původní nekonečné jamy z dvacátých let, odehrávající se někde na chodníku nebo v hospodě, musely být zkomprimovány do tří minut. Vznikal jiný útvar, jakási torza, která se svou původní podobou neměla mnoho společného. Nejblíž původnímu blues jsou John Lee Hooker a Howlin Wolf, kteří se u těch nejstarších bardů ještě učili.
Existuje pro bluesmana zaslíbená země?
Jestli je bluesový kontinent, je to Afrika. Tam všechno začalo a tam blues stále existuje v jeho závažnější formě.
Lze k blues směřovat celý život?
Jak říká Van Morrisson, na to zastavit to, je už pozdě. Rozdíl je, pokud na vašem hraní závisí, jestli budete večeřet, anebo jestli je to koníček na večer.
Vaše práce je výhradně muzika?
Jedině. Neučím anglicky a ani jinak si tu nepřivydělávám. Skoro denně někde hraju. Nemám ani televizi.
Co děláte při koncertu?
Někdy medituju. Správný výraz pro to má můj basista Tono. Nejsem hráč, říká, jsem operátor. Nahoře sedí dozor, který diktuje, a já to jen rukama přenáším do nástroje. Ale naprosto to nemám pod kontrolou.
Jste věřící?
Mám polské kořeny, pamatuju si na vypjaté, katolictvím prosycené prostředí krajanských spolků ve Skotsku. Možná právě proto nemám rád organizovanou církev. Když jsem dostal pozvání jít si poslechnout Spirituál kvintet do kostela, přeběhl mi mráz po zádech a musel jsem odmítnout. V šedesátých letech jsem hodně četl východní filosofii, inspirují mě myšlenky o karmě a nevědomí. Na Čechách se mi mimo jiné líbí, že se tu lidi nekastují podle vyznání. Je to neutrální, svobodné prostředí, kde vás nikdo nesoudí. To mám rád.
Jsme bezvěrci, není to ostuda?
Naopak, myslím, že je to dobře, že cítíte, že to není potřeba.
Mluvíte o kořenech. Původně jste tedy Stanislav?
Ano, s dvojitým w, ačkoli k Polsku zvláštní vztah nemám. Můj táta odsud odešel před druhou světovou válkou, matka je Skotka. Polsko naposledy navštívil v polovině šedesátých let a zkušenost, kterou tam udělal, ho zděsila. Našel svou matku bosou pracovat na poli, nepoznala ho. Všichni byli poměrně chudí a mysleli si, že jim něco dá.
Čím se táta v Británii živil?
Táta vystřídal hodně zaměstnání, byl řidičem autobusu, pekařem, horníkem, opravářem a tak dále, ale jeho největší plus bylo, že uměl přežít. Vyprávěl hodně příběhů, i válečných, a rád si někdy vymýšlel. Sám nevím, co byla pravda.
Žilo ve Skotsku hodně Poláků?
Ano, koncentrovali se v Edinburghu, kde byly hned dva krajanské spolky. Otec neměl přístup ani do jednoho z nich. Hodně pil, občas dělal ostudu, ale dbal na národnostní čistotu. Upozornil prý i na válečné zločince, kteří se skrývali pod falešnou polskou identitou. Měl dobré oko na to, že i u osmdesátiletého člověka poznal, že není původem Polák, ale Litevec nebo Estonec.
Historii střední a východní Evropy jste začal studovat i z těchto důvodů?
Asi ano. V Anglii jsou historická studia zaměřena na velké země, jako je Německo, Francie a Rusko, které určovaly vývoj. Střední a jižní Evropa pro ně nikdy nebyla až tak zajímavá. Studoval jsem v Londýně, byl jsem starší a svými zájmy se ocitl trochu mimo kolektiv. Hodně jsem cestoval po východní Evropě a Sovětském svazu.
Chtěl jste se stát historikem?
V Anglii lidi nestudují, aby získali práci, spíš aby utratili čas a poznali něco nového. Využil jsem toho, že jsem jako starší student mohl studovat zadarmo. Fakticky jsem ale nikdy historii v praxi dělat nechtěl. Tehdy mi bylo už třicet a byl jsem muzikant.
Odkdy?
Začal jsem hrát ve třinácti, před kytarou byli jenom vojáčci, válečné lodě, knížky a kytara pro děti. Fatální pro mě byl druhý singl Rolling Stones s písničkou I Wanna Be Your Man. A pak Zappa a Captain Beefheart, jejichž vystoupení jsem viděl šestkrát po sobě. Tři roky mi kytara vůbec nešla, začal jsem hrát na basu, protože 
měla míň strun a žádné akordy, ale najednou to začalo fungovat. Bylo mi patnáct a hrál jsem čtyřikrát týdně.
Kdy jste narazil na blues?
Basáci kapel, jež jsem měl rád v šedesátých letech, jako byli Who, Small Faces, Rolling Stones, všichni čerpali z černošské muziky. Začalo mě to zajímat. Byla to dobrá škola. Prakticky všechny písničky z labelů Stax, Chess, Motown jsem si zahrál na basu. Když basák umí udělat groove, je to kouzelné. Pak mě přestalo bavit hrát prsty na basu a přišel Clapton v nejlepší formě. A taky Hendrix.
Takže vaším iniciačním kytarovým zážehem byl Eric Clapton?
Do roku 1970. Pak už stál za hovno. Moc drog. I když se občas objeví s dobrou nahrávkou, neobsahuje více než jedno dvě příjemné překvapení za celou desku. Britský bluesový boom trval jenom pár měsíců v roce 1969.
Co bylo dál?
V polovině sedmdesátých letech jsem hrál s novovlnnou kapelou, všichni chtěli poslouchat punk. Tehdy jsem žil ve squatu a měl ještě míň vlasů než teď.
Blues bylo mrtvé?
K blues jsem se vrátil, když jsem se vrátil po půl roce z ciziny a zjistil, že spolubydlící přestal platit nájem. Bylo zajímavé poznat, jak žije druhá, manuálně pracující polovina světa.
Jaké to bylo?
Dost drsné. Na začátku zimy jezdí chlapi na náklaďácích a házejí štěrk na silnici, aby jim to neklouzalo. To ale já nedělal. Mnohem těžší je na jaře naházet štěrk zpátky na náklaďák. Mí kolegové byli zrovna puštění z vězení a nemohli sehnat jinou práci. Já, jelikož jsem byl už šest měsíců nezaměstnaný, jsem to dostal nařízené od vlády. Taky jsem dělal u pohyblivého pásu a závozníka ve skladu.
Jak jste se ocitl v Praze?
Poprvé jsem tu byl v roce 1986. V osmdesátých letech jsem studoval rok ve Francii a návštěva Prahy měla univerzitní charakter. Studijní cesta měla na programu hlavní města bývalé rakousko-uherské monarchie. Už tehdy jsem byl rozhodnut, že chci pryč z Británie, kde se mi vůbec nelíbilo. Lidi byli už tenkrát hodně pod kontrolou státu, všechno směřovalo ke konzumu, k americkému způsobu života. Přestal jsem mezi lidmi cítit vzájemný respekt. Takové ty řeči o gentlemanství, to je minulost. Česká republika je pro mě dnes civilizovaná země, Británie už nikoli.
Proč jste tehdy nezůstal ve Francii?
Ve Francii to bylo jednoduché, asi bych se tam uživil i hraním, ale neučarovali mi tamní muzikanti ani společnost. Tady to bylo jiné: potkal jsme skvělé muzikanty. Frantu Kopa, Frantu Uhlíře. Hráli výborně.
Čím vás zaujali?
Hlavně jsem zjistil, že Slovani umějí swingovat. Francouzi a Němci, samozřejmě až na výjimky, nikoli. Ti kluci hráli s neskutečným drivem. Vyjma zahraniční účinkující jsem ve Francii nic takového neslyšel. Dneska je to už i chladnější, ale tehdy hráli čeští jazzmani jako o život. Možná to bylo tím, že to byla hudba ze Západu, takže ve zdejších poměrem působila žhavě, nebezpečně. Muzika byla protest sám o sobě a muzikanti podle toho hráli. Teď už je to jenom práce.
Je v něčem Skotsko a Česko stejné?
Máme společný problém - velkého souseda. Angličani vynalezli genocidu a nejdřív ji vyzkoušeli na severu Skotska za revoluce v roce 1745. Milióny Angličanů na hrstku Skotů. Je to pořád živé. Já jsem se odstěhoval k velkému sousedovi, ale dospěl jsem do bodu, že jsem v Londýně nechtěl zůstat za žádnou cenu.
Bylo to tak hrozné?
V té době bylo statistickým pravidlem, že jednou za dva roky se někdo vkradl do vašeho bytu a všechno zmizelo. Ačkoli jsem bydlel ve vcelku dobré čtvrti, naproti házeli odpadky z okna. Nebo zaparkujete auta a děti vám skáčou z balkónu na karosérii. Ta frustrace ve mně narůstala pomalu, ale jistě.
V čem spočívá kvalita života?
To není otázka financí, ale jak se k sobě lidi chovají. Čisté a bezpečné ulice, spousta malých věcí.
Na co jste si tu zvykal déle?
V Londýně v loundrymatu jsem za dvaceťák dostal za tři hodiny čisté prádlo. Tady jsem dal šaty do prádelny a stálo to tisíc korun. Když jsem si prohlédl oblečení, zjistil jsem, že mám vyžehlené i ponožky. Dvě koruny za ponožku. Trvalo to tři dny, ale padesát procent byl příplatek za expresní servis. Tohle byla nová zkušenost.
Je tu něco, co jste dodnes nepochopil?
Socialistická ekonomika. Pracovní místa, která vznikla jen za účelem, aby tu byla nějaká pracovní místa. Příkladem je systém prodeje v masně ve Vršovicích. Obdržím prázdný lístek, vyberu si zboží a podle klíče, který jsem zažil i v Rusku, se vrátím k pokladně a s orazítkovaným lístkem si jdu jinam vyzvednout deset deka šunky. Po zkušenosti s profesionálním kapitalismem opravdu v některých chvílích tápu.
Konzum v Čechách vám nevadí?
Tady ten pravý konzum ještě není. Ještě se nezformoval ten pravý tlak. Máte touhy, ale nemáte dostatečný příjem. Konzumní zboží je tu taky ještě dost drahé.
Čekají nás horší časy?
Určitě. Ta touha je velice silná.
Když emigroval Tarkovkij do Švédska, byl rozčarován, že lidé nerozumějí jeho filmům jako doma a že si pod pojmem svoboda představují něco jiného, spíš konzumní hodnotu. Rozumíte mu?
Rozumím. Naopak lidi ve východní Evropě považovali svobodu za něco fantastického, nedosažitelného, vznešeného, a pak byli v šoku, že jedna z kapitalistických svobod může být i to, že mohou svobodně hladovět.
Dokážete i vy, který jste přišel z jiného světa, rozumět lidem „zraněným“ sametovou revolucí?
Síla té změny byla asi strašná. Mám přátele, co se nikdy nevzpamatovali z porevolučního šoku a dodnes hledají své místo a jsou zmítáni frustrací, mnozí neunesli svobodu a povinnost se uživit. Dokonce i pozitivní změna, jakou byly například restituce, způsobila rozpad hned několika rodin z mého okolí. To náhlé bohatství, to je pravé peklo. Musí být něco šíleného násilím zchudnout a násilím zbohatnout, navíc když je restituentkou babička, která je takovou změnou jedině zmatena, a kolem ní všichni ti chtiví příbuzní ...
Měl jste potřebu naučit se česky?
Dvacet let jsem se učil francouzsky. Úplně skvěle jsem uměl gramatiku, ale trvalo mi tři měsíce, než jsem se odvážil ji použít. Ve svém věku nepovažuju za urgentně nutné učit se česky. Navíc mi to garantuje určitý odstup od společnosti. Nemusím poslouchat diskuse v metru.
Deset let, pondělí co pondělí, hrajete ve strašně malém klubu U malého Glena na Malé Straně. To je slušná tradice. Kolik vás už tak mohlo vidět lidí?
Tak dvacet tisíc. Nejpestřejší je to o prázdninách, vždycky volím dramaturgii podle toho, kdo je v publiku, jestli mají zrovna prázdniny Italové, nebo Němci. Zas taková velká změna to není, jen pro italské publikum musím hrát více nahlas. Občas se mi stane, že přijdu někde v Evropě do společnosti, ptají se mě, co dělám, a po hodině se někdo zvedne: Nejsi ty Stan The Man, ten legendární kytarista z Prahy? Mluvím o tom proto, že se mi to stalo dvakrát za posledních čtrnáct dní.
Co lidi na blues pořád tak vzrušuje?
Většina jeho textů je o tom, že mě opustila holka a cítím se velice špatně. To může zajímat kohokoli.
